Tsunami Aikido Svitavy

Dlouho a ještě dýl než jen dlouho jsem se  rozmýšlel, zda sesmolím pár řádků o posledním semináři aikido co se konal v Boskovicích. Původně jsem měl v plánu to vše hodit za hlavu a moc se o tom co jsem tam zažil nezmiňovat. No jo jenže svět není peříčko a už vůbec ne když za vámi furt chodí opruz jménem Standa a ještě než vám odpoví na pozdrav vypadne z něj: „napiš článek, o semináři s Rendou, jeden odstaveček, nezabere ti to víc jak 2,5 minuty“ a pak se teprve dočkáte vytouženého: „ Zdáár“.

Tak tady to máš ty šmejde, ale příště si jeď taky nebo žadoň jinde!

Tak tedy, v jeden únorový čtvrtek na večerním aikidování v jinak útulném svitavském dojo padlo poslední slovo, že se v sobotu jede na Tarzana do Boskovic. V hlavě mě hned vyskočila vzpomínka na dětství, kdy mě rodiče vyvezli za kulturou do letního kina do Boskovic shodou okolností taky na Tarzana. Snad právě proto jsem plácl, že pojedu taky. Byla tedy sobota tuším 5.2.2011 a já očekával příjezd rikši co nese jméno S-Max. Čekajíc před barákem, v ruce držíce futrál se špejlema a na zádech batoh s gi jsem zmerčil jak v se dáli na rikše řítí Kůčasan.

Pomalu jsem hledal bokken abych si v rikši udělal místo k sezení, neboť jsem předpokládal, že v ní bude narváno. No asi mě předběhl Kůčasan a tuhle špinavou práci udělal za mě, bo když se přiřítil seděl v ní sám. Tak ty borce co chtěli jet taky asi cestou někde i zakopal, což vysvětlovalo jeho mírné zpoždění oproti dohodnutému času odjezdu. S pýchou sobě vlastní jsem zaujal pozici lodivoda vpředu, kde jinak trůní výše zmiňovaný „opruz“ Standasan. Člověk si říká, že už ani netuší, že auto má i zadní dveře a taky místa, kde se dá sedět. No nic to je zase jiná pohádka. Tedy poté co jsem usedl do téměř prázdného přibližovadla, vzal Kůšasan za opratě a už jsme uháněli k Boskovicím. Byl taky nejvyšší čas.

Cestu jsme si krátili „chytrýma kecama“ o aikido a tak nějak jsme si vzájemně dodávali elánu, že se toto bojový umění snad taky jednou naučíme. Jo iluze je krásná věc-neuškodí a hlavně potěší! Jak naše fantasteorie o aikido plynuly uběhla i cesta k dojo, kterému vládne mocný (opravdu myslím mocný tak né, že si před to někdo strčí ne-) Karlos.

Po příjezdu a vstupu do objektu tělocvičny byl taky on to první co naše oči spatřili. Proběhla výměna pozdravů a při pohledu na Karla jsme s Kůčou vzájemně ujistili, že to nejhorší již máme určitě za sebou. Dělám si legraci, Karel nás přijal vřele, se slovy čau šmejdi, a nabádal nás, ať se prý jdeme hned mrknout do dojo. Zvědavost nám nedala a tak jsme šli. Pohledem  do dojo jsme zjistili, že se v něm poflakovalo pár místních aikidokas a taky spousta prasat, v papírové i jiné formě. Nic zvláštního v době, kdy člověk kolem sebe vidí nějaké to prase všude kam se podívá. Zpětný pohled na Karla vše vysvětlil. S úsměvem od ucha k uchu, který by mu mohla závidět i Lucka Bílá, nám vysvětloval, že v Třebíči prý utekly prasata a tak jim je v Boskovicích našli a mají je tu, aby si je Renda alias Tarzan odvezl zpět.

Nuže rychle, no zas tak rychle ne, jsme si oblékly gi a šli se rozcvičit. Blížila se desátá a do doslova přecpaného dojo vtrhl usměvavý sympaticky vypadající chlapík menší postavy. Že prý Tarzan osobně. Musím říct, že jsem si ho představoval jinak, což bylo asi způsobeno zážitkem z filmu z letního kina o kterým jsem se zmínil na začátku.

Ale zpátky k tomu co bylo dál. Nyní to vezmu velmi letmo, bo si to už přesně nevybavím co se tam všecko cvičilo. Už chápu proč si Stáňa psal deníček o aikido. Tedy po nástupu rozcvička, tak trošku mi připomněla, ty který jsem zažíval na vojně. Po ní následovala technika v hanmi hantachi waza s jednoduchým základním úhybem a aplikací technik ikkyo omote za použití kesa giri tegatanou. Z toho se pomalu přešlo na nikyo omote, následně přes uchi kaiten nage a shiho nage do kokyu nage. Z hami hatachi waza se následně přešlo na tachi waza a aplikaci obdobných technik. Dopolední cvičení pak zakončilo goshi nage, které si náš Kůčasan jako uke velmi užil.

Dopolední cvičení uběhlo jak jamajskej sprinter a šlo se na oběd do místní pizzerie. Při obědě jsme pozorně naslouchaly rozhovoru věnovanému aikido, jenž vedl Karel s Rendou, a který občas doplnil dotazem i matador z letovického dojo Mára. Po dobrém obědě jsme již tradičně zavítali do místní cukrárny, kde odpočinkovou náladu dokreslil nějaký ten mls a kafe. Pozitivně navnaděni jsme dorazili na odpolední cvičení a netrpělivě očekávali co se bude cvičit dál.

Pokračovalo se v tachi waza, kdy se mimo jiného cvičilo kiri otoshi, sokumen irimi nage a vše bylo doplněno různými variacemi kokyu nage včetně kubi nage. Zhruba po polovině cvičení byla malá přestávka na osvěžení hrdel a případné vysypání písku na tamních toaletách. Po přestávce Renda zavelel k cvičení s Jo. Po základním cvičení na kihonu se cvičilo ve dvojicích. Šlo o obranu s Jo proti Jo a to na útoky chudan cuki a jodan cuki. Techniky byly vychytané a cvičení myslím všechny bavilo. Čas se nachýlil k závěru a po formálním ukončení semináře, za který sklidil Renda od přítomných aikidoků potlesk, přišli na řadu zkoušky na technické stupně kyu.

Byl jsem unavený a původně jsem plánoval jet domů, ale nemohl jsem si nechat ujít vidět taky z pozice diváka nějaký ty zkoušky, že. A co víc, hlavním členem zkoušející komise byl sám Renda Novotný, jakožto technický komisař naší federace, tak jsem byl zvědav jak to bude probíhat.

Ke zkouškám se přihlásilo několik tamních a několik přespolních aikidokas. O tom jak zkoušky probíhali se nebudu příliš rozepisovat. Asi na to nemám dost odvahy, sil, nebo chuti či jakýho čerta je na to potřeba. Prostě udělali je všichni, kteří se na ně přihlásili. S pocitem, že muselo nutně dojít ke změnám v technických stupních jsem se odebral s Kůčou do jeho rikši a on nasměřoval koně směrem k domovu.

Cestou domů jsme s Kůčou vedli rozhovor pouze na jedno téma a to byly právě ty zkoušky. Tak nějak jsme spekulovali nad tím co všechno je možné při zkouškách zažít, a taky jsme projevovali údiv nad tím co všechno je ještě možné nazývat aikido a úspěšně za to získat takové 4. kyu. Ale co můj podpis pod tím není takže mi to může být vlastně jedno. Každopádně nás to motivovalo k tomu, abychom na sobě začali víc makat a při zkouškách na další kyu nesklidili výsměch některých přihlíživších, tak jako se tomu stalo právě na tomto semináři. Opět se tu potvrzuje, že aikido se cvičí hlavně za sebe.

Nuže závěrem bych to shrnul takto. Cesta za Tarzanem byla hodně podobná mému zážitku s dětství. Film Tarzan byl velmi dobrej, moc se mi líbil jenom mě ho trošku kazili ti komáři co mě v letním kině tak ukrutně štípali. No a seminář s Tarzanem, jinak Rendou Novotným, držitelem 4. danu byl taky velmi vydařený a též se mě moc líbil, až na ty, dle mého subjektivního názoru, bohužel nepříliš podařené zkoušky na jeho konci. Jo málem jsem zapomněl pogratulovat těm dvoum malým aikidokům z boskovického dojo co úspěšně složili zkoušky na dětské 4. kyu. Takže kluci obrovská gratulace, ve vašem případě bylo vše zasloužené a tvrdím, že jste tam byli jednoznačně nejlepší! Takže kidování zdar a zase někdy, třeba na tatami, sayonara.